Nikdy se nevzdávejte! :)

Znáte ten pocit? Milujete koně, pro ježdění byste vraždili, ale váš vysněný oř vám místo snových vyjížděk a tréninků provádí spoustu lumpačin a vy si připadáte čím dál tím bezmocnější a narůstá ve vás strach...

Ani já jsem na tom nebyla jinak. Dne 6.3.2013 doputoval do naší stáje můj nový kůň. Nádherný vraný hřebec KWPN a malou lysinkou na čele, roztomilým bílým flíčkem na pomezí pysků a třemi bílými ponožkami. Sen mého děství se naplnil.. Přes půl hodiny jsem okouzleně stála u boxu, děkovala rodičům a seznamovala se s naším novým přírůstkem. Hned druhý den jsme se vydali na první trénink a vše probíhalo úžasně, prostě pohádka..

Jenže po pár dnech přišel na několik měsíců zlom. Přišli jsme na jízdárnu, jako už několik dní předtím, a začali krokovat. V klidu jsem mluvila se svou mamkou (a současně trenérkou) když to přišlo - Dyloušek vyletěl zcela bez podnětu do vzduchu a začal kozlit přes celou jízdárnu jako zkušený rodeo kůň. Usedím ledacos, ale cval po obrovské jízdárně s vysokými výskoky do vzduchu, kde pan mistr teprve vyhodil, mě ze sedla odporoučel - a to velice tvrdě na hlavu. Slečna pitomá si samozřejmě zapomněla helmu (od té doby bez ní ani ránu, nestojí to za to) a můj černý sen mizel tryskem vdál směrem k silnici. Nezbývalo než nabrat vyražený dech a běžet s mamčou za mizejícím ořem. Ten díky bohu zastavil kousek za silnicí a tak jsme došli pro lonž a šlo se znovu.. A mě už se svíralo srdce hrůzou.

Od té doby byla důvěra mezi námi kompletně zničená. Dylča začal projevovat svou minulost plemenného hřebce a vždy kolem výběhů kozlil jako šílený, caploval, házel hlavou jako by ho někdo zbavil všech smyslů..A můj strach narůstal. Vyjížďky jsem víceméně v hrůze protrpěla kde nás čekají další scény, tréninky jsem ještě jakž takž zvládala, ale kolikrát jsem na koně vysedala s brekem. Nakonec mi už s ježděním ani neměl kdo pomáhat, jelikož mamča už byla ve třetím měsíci těhotenství a nemohla riskovat.

A právě tento okamžik mě donutil nabrat síly a začít bojovat. Taťka přišel s jednoduchým rozuzlením - buď půjdu do sebe a přestanu se bát, nebo můj nádherný poklad půjde z domu. A to jsem nemohla dopustit. Tak jsem v sobě sebrala veškerou zbývající odvahu a začala Dylčovi dokazovat, že on sice je silný hřebec, ale to já jsem tu ten, kdo velí. Pokrok nepřišel hned, ale v průběhu měsíců se vše začalo obracet k lepšímu a my si k sobě začali hledat cestičku. Naučila jsem se předcházet problémů a on si zase postupně budoval respekt ke mě. 

Nakonec se z nás stala spokojená dvojka, i když to oba stálo mnoho úsilí. A ne jen nás, veliký dík patří mé rodině a trenérům, bez nich bych tohle nikdy nepřekonala. Za nic bych neměnila a Dylčovým občasným kozlíkům už se jen směju.

A co bych z téhle zkušenosti poradila vám? Nenechte strach vyhrát, najděte si někoho zkušeného kdo vám pomůže, klidně vás bude na koníkovi lonžovat, nestyďte se s ním začít úplně od začátku. Hlavně se neuchylujte ke zbytečným trestům a násilí.Najděte chyby v sobě, zapracujte na svém ježdění naučte se předvídat problémy a předcházet jim. Pro. A hlavně buďte trpěliví, váš čtyřnohý parťák vám to časem bohatě vynahradí!

Ať vám koně jdou,

*Dyloušek*